Onehdá během jednoho z mých období potřeby se vzdělávat se mi dostala pozornost během brouzdání po FB na jednodenní konferenci společnosti, které se prezentovala jako inovátor na poli výuky a vzdělávání. Jelikož byl na programu i workshop s jedním úžasným známým lektorem a autorem knihy, která se mi vryla do paměti (s jakou lehkostí a jednoduchostí dokázal vylíčit zákonitosti fungování „vnitřního dítěte“ v nás), bylo jasné, že na konferenci prostě musím. 🙂

Nejsem úplně technický typ, ale nakonec jsem se přes telefon doklikala k nějakému systému, kde jsem napotřetí byla schopná konečně zarezervovat místo a pár dnů na to jsem i spořádaně zaplatila fakturu a ve vzrušeném očekávání se nemohla dočkat dne konference. Občas se mi stává, že mám zvláštní pocit, že něco „nesedí“, i když k tomu v daný moment nemám sebemenšího důvodu, a tak se stalo i tentokrát. Něco mi zkrátka nesedělo, ale já tomu nevěnovala pozornost, protože jsem se tolik těšila na workshop a inspirativní setkání.

Pár dnů před konferencí jsem si nějak nešikovně hýbla se zády a od té doby moje blbá předtucha nabývala reálných podob. 🙁 Den před konferencí jsem už při pohybu měla celkem problémy, ale říkala jsem si, že to dám, stůj, co stůj. V noci na onen slavný den jsem se probudila v bolestech a bylo mi jasné, že moje první kroky povedou do ordinace mé paní doktorky, kde jsem si nechala vystavit potvrzení v domnění, že by bylo možné nechat si vrátit poplatek za konferenci (nebylo to úplně za hubičku), když jsem pohybu neschopná, uhekaná polomrzačka. Nikde při přihlašování jsem si totiž nevšimla, že by byly napsány podmínky a ujednání, kde bych se mohla dočíst, na co mám nárok a na co ne.

Jala jsem se tedy napsat e-mailem prosbu samotnému řediteli konference a společnosti (jako reakci na jeho pozvánku na konferenci), kde jsem vylíčila svou situaci a požádala o vrácení poplatku společně se scanem lékařského potvrzení, pak jsem zbídačeně odlezla do postele a umírala. Jaké ale bylo moje překvapení, když v mailu jsem ani několik dní poté nenašla ani čárku odpovědi. Doufala jsem dál a v rámci pozitivního pohledu na věc jsem si v duchu opakovala afirmaci: „Jednám s lidmi s otevřeností, úctou a láskou a ve stejné energii dostávám od všech, se kterými jsem ve styku, nazpět.“

Pravděpodobně jsem z té ukrutné bolesti nebyla dost koncentrovaná, protože ani za týden se mi nedostalo žádné reakce (v té době bych byla ráda i za suché „trhni si nohou“), tedy napsala jsem znovu a, jaké překvapení, opět bez reakce. To už jsem fakt byla nakrknutá. Říkám si:“…vysokoškolsky vzdělaný člověk, navíc působí na poli inovací ve vzdělávání, to by, sakra, mohl vědět, co se sluší, ne?…“ No, ne, asi neví.

Doteď nemám jedinou čárku, žádnou odpověď, ani od něj, ani od nikoho jiného a s láskou se vzdávám svých peněz s vědomím, že někomu snad pomohou inovovat se ve slušném chování. Pevně věřím…ale možná starý dobrý model, kdy bylo samozřejmostí reagovat na dotaz či prosbu, byl taky docela funkční i bez jakýchkoliv inovací. 🙂

Proto inovujme, ale zůstaňme lidmi, kdyby přišel blackout všechny inovace budou v kýbli! ♡